Vzbuď svou bohatýrskou sílu a přijď zachránit nás. Bože, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budeme zachráněni. (Ž 80, 3–4)
Každý z nás křesťanů jistě v průběhu svého života dospěl do bodu, kdy sám na sobě zakusil, jak je pro něj obtížné zůstávat v absolutní závislosti na Bohu. Stará lidská přirozenost, která se nechce a ani nemůže podřídit zákonu Božímu, se v jistých životních chvílích začne ozývat. Zkrátka ztrácíme tzv. duchovní bdělost.
Jenže oproti časům, kdy jsme Bohu ještě nepatřili, je rozdíl v tom, že takový stav našeho života vnímáme jako žalostný. Důsledky chvil, v nichž jako křesťané žijeme tělesně a na Bohu nedostatečně závisle, jsou plné slz. Můžeme prožívat, jak se nás Pán Bůh snaží skrze různé rány, přivést k sobě. Nebo se nám sice navenek daří, jak říkáme, normálně, ale uvnitř nás klíčí výčitky svědomí vyvolané faktem, že jsme se Bohu, který trůní nad cheruby, vzdálili, a že míjíme jediný pravý cíl.
Pociťujeme-li v našem životě důsledky našeho sejití z cesty k Bohu, je to jedno ze znamení, že jsme révou, které se On ujímá, a že Mu není jedno, kde se nacházíme, a že naše selhání řeší. Prožíváme, že je to sám Pán, který nás obnovuje a zároveň zachraňuje. Chce nás mít ve svém světle, aby nám mohl ukazovat svou jasnou tvář!
Jaromír Horák (Zlín)
