„Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka … Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.“ (Ž 90, 4 a 12)
V tomto devadesátém žalmu žalmista vylévá své srdce před Bohem a stěžuje si, že život člověka před ním nemá valné hodnoty. Vypočítává, že tisíc let je jako jeden den a tím pádem lidský život o délce sedmdesát či osmdesát let má v tomto porovnání hodnotu necelých dvou hodin.
Je tomu opravdu tak, nebo je to pohled člověka procházejícího nějakou těžkou situací, která mu zakrývá přímý pohled na Boží charakter? Ano pro věčného Boha muže být lidský život pouhým okamžikem, ale ve světle Ježíšovy oběti na kříži to můžeme vidět jinak. Pro Boha je i tento krátký život připodobněný svou délkou tomu, jak rychle odkvétá tráva (verš 5-6) velmi vzácný, protože za něj dal to nejdražší, co měl – svého jednorozeného syna.
Zdá se, že Boží duch zjevoval tuto Boží lásku žalmistovi a pomáhal mu vypořádat se s jeho frustrací. Vidíme, jak ve verši dvanáct prosí o moudrost a umění počítat své dny. Je zajímavé, že mu zde nejde o roky, ale o dny, jako by říkal: „Už nechci promarnit ani den!“ Tato modlitba je i výzvou pro nás. Podívejme se na samotného Pána Ježíše, jak se od dětství snažil naplňovat Boží vůli. Například, když mu bylo dvanáct let a rodiče ho sháněli, tak jim odpověděl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (Lk 2,49). A v dospělosti to bylo ještě zřetelnější.
Prosme tedy se žalmistou o to, ať správně využíváme svěřený čas. Ať ho nepromarníme žitím ve vzpomínkách nebo přemírou snění ohledně naší budoucnosti. Žijme tady a teď se stejným voláním k Bohu jako čteme ve verši sedmnáct: „Panovníku…upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným!“ Pod vedením Ducha svatého může mít jeden dobře prožitý den v Božích očích hodnotu tisíce let!
Zdeněk Spilko (Vysoké Mýto)
