Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním. (Kaz 3, 14)
V knize Kazatel se také mnohokrát dočteme o „marnosti“ (pomíjivosti). Na mnoha místech této knihy se dočteme o dobrých věcech, kterými můžeme trávit čas. Ale hodnocení je stejné: marnost, pomíjivost. Je to tak skeptické, že nám to bere vítr z plachet. Co máme tedy dělat?
Východisko knihy Kazatel je v Bohu. Protože dělat věci s Bohem a bez Boha je velký rozdíl. Boží přítomnost v našem životě, v naší práci přináší činnostem nový rozměr a dává té které práci smysl. Apoštol Pavel píše: „A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“ (1K 15, 58) Myslím, že to nemusíme aplikovat jen na čistě duchovní práci – ale jakákoli práce „v Pánu“, pro Pána není marná. Domnívám se, že taková práce má obrovský přesah – nejen pro další generace – ale až do věčnosti. (A v tomto ohledu lze říci, že žádná práce není „neduchovní“.)
Na rozdíl od lidských snah, to, co činí Bůh je věčné. My sami k Božímu dílu nic nepřidáme, ale můžeme do Božího díla vstoupit. Věčný Bůh zve nás lidi k tomu, abychom vstupovali do jeho díla a měli na něm podíl. Kéž nás to naplňuje úžasem, vděčností a bázní. Krom toho, my sami jsme jeho dílo. Jestliže v úvodním verši čteme, že to, co činí Bůh zůstává navěky – a Bůh učinil i člověka – platí to slovo i pro nás. Bůh nás učinil pro věčnost s ním a k tomuto krásnému, velkému cíli nás chce dovést skrze Pána Ježíše.
