Slova života - zamyšlení na každý den

12.9.2019

Boží lítost nad člověkem

Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Cožpak bych tě mohl vydat jako Admu, naložit s tebou jako se Sebójímem? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí.

(Oz 11, 8-9)

Boží lítost je zde stejně silná jako Boží láska. A i když zde Bůh popisuje a odsuzuje naši nevěrnost, zjišťujeme takřka nemyslitelné: ten, který trestá do třetího pokolení, zde vyznává svou lásku i odpuštění …  A Bůh zde deklaruje: „Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí.“ A protože Boží milost a lítost je základním hybatelem veškerého univerza, je to právě Boží lítost, která mění Hospodinův hněv v lásku, kterou jsme všichni povinni následovat. Svět není spravedlivý a mnohdy si - domněle právem - můžeme myslet, že máme právo se na své okolí hněvat … protože tamten zhřešil, tamten nám nesedí…. a naše pohoršení je přece spravedlivé… my jsme ti, co mají soudit … Ale raději si vezměme příklad z Boha. Prostě nebudeme do světa pouštět prudký hněv. I když tu Bůh připomíná, že je to Boží vlastnost, je to vlastnost hodná následování. Vlastnost, která vede od Otce až k Synu Ježíši Kristu.

Karel Kučera (Kraslice)