Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. (2K 4,5)
Apoštol Pavel píše svůj dopis do Korintu, ve kterém si lidé zakládali na moudrém učení. Učitelé tam měli velkou autoritu, vše bylo zaměřeno na lidskou moudrost. Do tohoto prostředí najednou přichází Pavel, který věděl, že lidská a Boží moudrost nejsou slučitelné. Rozhodl se proto, že mezi nimi nebude znát nic než Ježíše Krista, toho ukřižovaného. Pavel věděl, že pokud něco zachrání člověka od hříchu, pak to nejsou hezká a líbivá slova, ale jen zvěst evangelia o nutnosti odpuštění hříchů skrze smrt Pána Ježíše Krista na kříži a Jeho vzkříšení. Otázkou je, jak je to s námi - koho zvěstujeme my, když mluvíme s lidmi v našem okolí? I naším úkolem je být služebníky Ježíše a zvěstovat lidem poselství Krista Ježíše jako Pána. Apoštol Pavel věděl, že Bůh je s ním. To byl důvod, proč měl odvahu o Něm svědčit, i když při tom zažíval odmítání, pronásledování a strach. Co my? Zažíváme také zklamání, když lidé zvěst o Pánu Ježíši nepřijímají? Smějí se nám kvůli naší víře v Boha - ať už přímo anebo za našimi zády? Pán Ježíš rozuměl slabosti a strachu, který zažíval Pavel, a ujišťoval ho o své pomoci. Řekl mu: „Neboj se, mluv a nemlč! Já jsem s tebou a nikdo se tě ani nedotkne, aby ti ublížil.“ (Sk 18,9-10) Pán Ježíš rozumí i našemu strachu a úzkostem. Vzkazuje stejná slova také nám! Nebojme se zvěstovat Ježíše jako Pána lidem v našem okolí.
Jiří Boháček (BJB Praha 3)
