I otázal se Elíša: „Co bych pro ni mohl udělat?“ Géchazí odvětil: „Přece něco. Nemá syna a její muž je starý.“ (2Kr 4, 14)
V dnešním textu Písma čteme příběh ženy označené jako Šúnemanka. Její jméno neznáme. Kdo byla tato žena? A co znamená výraz Šúnemanka? Šúnem bylo město na okraji Jizreelského údolí. Bylo to významné město už v době před-izraelské, protože leželo na křižovatce významných obchodních cest. O Šúnemance Písmo říká, že byla znamenitá, resp. důležitá nebo také bohatá žena. Je zajímavé, že v Písmu nacházíme dvě Šúnemanky, tuto anonymní v příběhu Elíši a pak ženu, která pečovala o krále Davida v jeho stáří. Ale vraťme se zpět k naší Šúnemance.
Prorok Elíša na svých cestách procházel městem Šúnem poměrně často. A právě když prorok procházel Šúnemem tato žena ho přesvědčila, nutno říct, že velmi aktivně, aby u ní doma pojedl chléb, tedy aby si odpočinul a najedl se. A proroku Elíšovi to zřejmě skutečně přišlo vhod, protože kdykoliv potom procházel Šúnemem, zastavil se a pojedl chleba u Šúnemanky.
A tato žena Šúnemanka později přesvědčila svého manžela, aby prorokovi vybudovali „malý zděný pokojík na střeše“ a dali mu tam „lůžko, stůl, stoličku a svícen“. A opět to přišlo prorokovi velmi vhod. Ano, tato žena velmi dobře poznala, čím může pomoci prorokovi, kterého měla ve velké úctě. A dokázala svou úctu proměnit ve skutečnost. Tedy nejen mluvila nebo přemýšlela o pomoci prorokovi, ale zrealizovala ji. To je důležitý rozměr každé snahy pomáhat druhým lidem. Šúnemanka vytvořila příjemné podmínky pro Elíšu a nic za to nežádala zpět. Zdá se, že vědomí, že dělá správnou věc, vědomí, že pomáhá muži Božímu, jí bylo dostatečnou odměnou. Sama pomoc druhému člověku ji dokázala potěšit. Ano, když děláme něco ku prospěchu druhých, přináší to potěšení i nám.
Prorok Elíša ač se nezdá, že by dosud na pohostinnost Šúnemanky nějak osobně reagoval, vnímá její péči a snahu. A proto ji jednoho dne, když leží v jejím domě, zavolá k sobě. Vyjádří jí svou vděčnost, to že vnímá její péči o něj. A ptá se, co by pro ni mohl udělat. Šúnemanka nepotřebuje, aby se za ni přimlouval u mocných mužů města, žije spokojeně mezi svým lidem. A tak se zdá, že její péče o proroka jí nepřinese žádnou odměnu, snad kromě dobrého pocitu, který jí to dává.
Elíša se zdá být bezradný, chce se odvděčit, ale neví čím. A tehdy přichází na pomoc jeho mládenec, který mu slouží a pomáhá, podobně jako on sám dříve sloužil proroku Elijášovi. Ve chvíli, kdy prorok Elíša nevidí, čím by Šúnemance mohl být prospěšný, mládenec Géchazí ví, čeho se této ženě nedostává. Šúnemanka nemá dítě a zřejmě je již mít ani nemůže, protože její muž je příliš starý.
Elíša si nechá znovu zavolat Šúnemanku, aby jí řekl, že se jí narodí dítě. Šúnemanku, která je dosud klidná a situaci má pod kontrolou, jak bychom dneska řekli, to rozruší. Ano, dosud jen ona dávala. A zdálo se, že není nic, co by jí mohl muž Boží dát. Nebylo tomu tak. I ona, tak jako každý z nás, měla nedostatek v životě. Každému se totiž něčeho nedostává. To neznamená, že bez toho nemůžeme žít, ale Pán Bůh má moc naplnit i touhy skryté, je-li to jeho vůlí.
Šúnemanka je rozrušená, bojí se, že jsou to jen slova, která se nenaplní. Bojí se mít naději, doufat, a pak být zklamána. I to je velmi lidské a týká se to každého z nás. Ale mějme odvahu věřit Bohu, mějme odvahu doufat v dobré věci, i s rizikem, že můžeme být zklamáni. Ale když Pán Bůh dá, tak jako v životě Šúnemanky, můžeme dostat víc, než v co bychom mohli dříve doufat. A Šúnemance se stalo, co řekl prorok Elíša, narodilo se jí dítě, chlapec. Bůh je mocný i laskavý. A to platí včera i dnes i na věky.
A nezapomeňme, že na začátku tohoto zázraku v životě Šúnemanky byla její vnímavost k potřebám proroka Elíši. Stejně jako vnímavost mládence Gechazího, který dokázal muži Božímu napovědět, jak může Šúnemance pomoci. Buďme i my vnímaví k lidem a k jejich potřebám. A třeba zjistíme, že jim dokážeme pomoci v jejich nedostatku. Nikdy totiž nevíme, kdy přijde situace, ve které můžeme něco pro druhé udělat. A byla by škoda takovou příležitost promarnit.
Luděk Šíp (Pardubice)
