Věz tedy, že ne pro tvou spravedlnost ti Hospodin, tvůj Bůh, dává tuto dobrou zemi, abys ji obsadil, neboť jsi lid tvrdé šíje. (Dt 9,6)
Na stránkách Starého zákona najdeme mnohá svědectví o Boží dobrotě, kontrastující s lidskými poklesky. Když odhodíme troufalé přesvědčení, že jsme lepší než starozákonní Židé, mohou nám jejich dávné životy pomoci usměrnit naše sebevědomí, získat větší pokoru a postavit vztah k Bohu na věrohodnějších základech.
Takovou poučnou biblickou pasáž si můžeme přečíst například v první části 9. kapitoly knihy Deuteronomium. Mojžíš zde připravuje svůj lid na okamžik, ke kterému směřoval po celou dobu putování po poušti – po dlouhých letech strádání se Židé chystají vejít do Zaslíbené země. Jak ale Mojžíš v té chvíli upozorňuje, tato země není prázdná, čeká tam hrozivě silný protivník. Židé ovšem nebyli na takového nepřítele sami; Bůh se za ně chystá bojovat, to on jim přinese vítězství.
Jak ale připomíná titulní verš, toto vítězství si Židé ničím nezasloužili; další verše dokládají, že se při putování pouští dopouštěli nejrůznějších prohřešků, kvůli kterým je Bůh dokonce chtěl vyhladit. Nebyli výrazně lepší než zkažené obyvatelstvo Zaslíbené země, odsouzené k záhubě. Jakákoliv lidská pýcha a sebeuspokojení nejsou na místě; to Boží milost přináší vítězství a požehnání, je to Bůh, kdo zůstává věrný, věrný slibům, daným Abrahamovi a dalším praotcům.
Celý tento příběh ale není jen lekcí z dějepisu starověku, další ukázkou reality té drsné dávné doby. Titulní verš zůstává i dnes důkazem Boží stálosti a věrnosti slibům, které dal, v protikladu k lidským slabostem a pokleskům. My sami jsme na tom s vírou a poslušností často jako starozákonní Židé. Snažíme se za ním kráčet při našem putování životem, ale selháváme. A přesto nám mnohá vítězství, která za nás Bůh vybojoval, dávají nepatřičný pocit sebeuspokojení a pýchy. On naopak, i přes lidskou nevěrnost, zůstává věrný, tehdy jako teď. I Ježíšova oběť byla ze stejné kategorie; zemřel za nás hříšné, vybojoval za nás vítězství, které jsme si ničím nezasloužili.
Miroslav Franc (Litoměřice)
