Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase. (Ž 100, 3)
Je to vyznání Starého zákona, že Hospodin je Bůh a jiného Boha není. V prvních třech verších je Bůh uctíván jako Stvořitel. Ale v posledních dvou verších vidíme Golgotu a jeho dobrotu, milosrdenství a věrnost. Hospodin je naším Bohem a my jsme jeho lidem. On nás učinil, ne my sami sebe. Vděčnost a díkůvzdání nás vede k uvědomění, komu vděčíme za všechno, co máme. Jsme hrdí na všechno, co jsme dokázali, chlubíme se a připomínáme si naše úspěchy, chlubíme se i ostatním, co jsme dokázali. Často tam prosazujeme to naše JÁ, že je to naše zásluha. Je ale dobré si uvědomit a připomínat, že je to v první řadě Bůh, komu patří náš obdiv a naše vděčnost. Naše hodnota není v tom, co jsme dokázali nebo nedokázali, ale v tom, že jsme dobrým Božím stvořením, že nás učinil a dál na nás pracuje. On je můj tvůrce, ON mi dal život. On mě dokonale zná. To znamená, že mu patřím, nepatřím sám sobě. Jsme jeho lid, ovce, které pase. Nemusíme se strachovat a mít obavy z budoucnosti nemusíme mít strach o náš život, protože jsme v dobrých Božích rukou. Děkujme Bohu, že nás zná, že se nám dal skrze Pána Ježíše poznat, že nás učinil a víme, komu patříme, že jsme jeho lid, ovce, které pase a nemusíme tak mít strach a obavy. To všechno jsou důvody k radosti, vděčnosti a díkuvzdání, a proto mu patří čest a chvála. „Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!“ (Ž 100, 4-5)
Alois Eliáš (Žatec)
