Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. `Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme´, jak to říkají i někteří z vašich básníků: „Vždyť jsme jeho děti.“ (Sk 17, 27-28)
Apoštol Pavel mluví ke shromáždění intelektuálů jeho doby, kteří si přišli vyslechnout „co nového pro ně má.” Mluví otevřeně o paradoxu: Bohu, jenž dal povstat světu a jeho zákonům, nemůže člověk prakticky nic dát. Dalo by se s mírnou dávkou nadsázky říct, že Bůh nás vlastně nepotřebuje. Přesto ale tvoří svět, člověka do něj staví a nechá jej hledět na krásu stvoření, jež zřetelně vypravuje o svém autorovi. Pavel se nebojí v listu Římanům jít ještě dále: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.” (Ř 1, 20) Svět a stvoření jsou tak prostředkem svědectví i soudu: svědectví pro ty, kdo přemýšlejí o původci světa a chtějí ho nalézt; soudu pro ty, kdo v sobě navzdory důmyslnosti stvoření aktivně potlačují úvahy o tom, kde se to tu všechno vzalo.
Bůh zdaleka není lhostejným a nezúčastněným divákem lidského hemžení, jemuž by dal kdysi dávno povstat a pak jej ponechal svému osudu. Chce se dát poznat, není daleko od žádného člověka. Bůh přece stvořil člověka pro vztah se sebou samým. Úsilí o spokojený život z vlastních sil, o nalezení pokoje a radosti bez Boha je čirou marností, snahou odsouzenou k neúspěchu. Naopak ve vztahu s Kristem, jehož Bůh „ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky a jenž dokonal očištění od hříchů” (Žd 1, 2; 3b), docházíme k naplnění svého lidství. Podělme se spolu s apoštolem Pavlem o dobrou zprávu s každým, kdo je ochotný přemýšlet o Božím díle.
Martin Skoumal (Zlín)
