Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. (Sk 17, 24-25)
Co jsem během posledních dní udělal pro Boha? Sloužím Mu dobře? Podobné otázky si určitě občas klade každý z nás. V Bibli čteme o dobrých skutcích, které máme dělat ve prospěch ostatních lidí, ve velkém poslání jsme vyzýváni k šíření evangelia, slyšíváme, že jsme „rukama a nohama Pána Boha tady na zemi.“ Pokud by na zemi nebyli křesťané, jak by Pán Bůh šířil evangelium? Jak by se dostala pomoc k potřebným? Proto je tady Církev, aby pomáhala Pánu Bohu. Ale je to opravdu tak?
Pán Bůh nás lidi k ničemu nepotřebuje. On je všemohoucí, Stvořitel světa s jeho přírodními zákony, Stvořitel člověka. Se vším si poradí bez nás. Není na nás závislý, nepotřebuje nás, ale chce nás. A to je velký rozdíl. Nebeský Otec nepotřebuje, abychom Mu sloužili, On touží po tom, abychom Ho milovali tak, jak On miluje nás. Zato my na Bohu závislí jsme, na Jeho lásce, milosti, trpělivosti s námi, odpuštění, na Jeho blízkosti. Nemusíme chodit do chrámu – do modlitebny, abychom se s Ním setkali. Je nám stále nablízku, ať jsme kdekoli. Jsme Jeho děti, ne služebnictvo. Služebníci plní zadané úkoly, děti chtějí potěšit své rodiče, protože je mají rády. A stejně tak i my jako Boží děti nemáme konat skutky pro Boha, ale z lásky Bohu.
Martina Stavjaníková (Zlín)
