Bůh však slyšel, mé modlitbě věnoval pozornost. Požehnán buď Bůh, že mou modlitbu nezamítl a své milosrdenství mi neodepřel. (Ž 66,19–20)
Na závěr tohoto žalmu jeho autor činí tento závěr: Bůh slyšel, a nejen slyšel, byl velmi pozorný, když jsem se modlil. Je použito slovní spojení „věnoval pozornost“. V kontextu celého žalmu autor klade důraz na Boží charakter, který je hoden uctívání, na Boží moc a vyzývá k takovému Bohu přijít a žehnat Mu. Žalmista popisuje svůj vztah s Tím, koho osobně zná a komu důvěřuje. Souhlasíte s tím, že vztahy končí tam, kde končí komunikace? Komunikace s naším Bohem – modlitba, je velmi důležitá, neboť tvoří náš vztah a prohlubuje důvěru. Ze žalmu vyplývá, že jeho autor měl tento typ důvěrného vztahu. A ve verši 20 autor žehná Bohu, který nezamítl modlitbu a neodmítl milosrdenství. Milost slouží jako akt věrnosti. Ne kvůli tomu, že jsme věrní, ale kvůli tomu, že On je věrný. V osmnáctém verši je zajímavě řečeno, že kdyby autor choval v srdci hanebnost, pak by ho Pán nevyslyšel. Když je v našem srdci hanebnost, nejdeme k Bohu, a proto nejsou naše modlitby vyslyšeny. Proto nám celé Písmo říká, že bychom měli přicházet a volat k Bohu obzvlášť, když padáme. Dvacátý verš mluví o milosrdenství. On nás slyší, protože je věrný, protože je milosrdný.
Igor Demkovskyi (Praha 5 – Vinný kmen)
