Teď vás tedy svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vybudovat vás a dát vám dědictví mezi všemi posvěcenými. (Sk 20, 32; ČSP)
Pavel efezský sbor miloval. Vždyť ho založil, viděl na vlastní oči, jak se počet členů postupně zvětšuje, byl svědkem obrácení mnoha lidí a jejich následnému růstu. Leželi mu na srdci tak, že se za ně po tři roky modlil a napomínal dnem i nocí. Ale přišel čas jeho odchodu, takže musel skončit čas jeho intenzivní péče. Proto ve starostlivosti a strachu dává starším sboru poslední rady a varování, jak nesejít z cesty – podobně jako když rodiče sledují, jak se jejich dospělé dítě samo staví na vlastní nohy a osamostatňuje se.
Věděl, že přijdou těžké zkoušky, že mnozí odpadnou. Ale také si uvědomoval, že tyto věci nedokáže ze své síly ovlivnit. Mohl se o ně poslední tři roky starat sebelíp, mohl jim poskytnout jenom ty nejlepší rady, ale nic z toho nemohlo zaručit úspěch.
Věřím, že každý z nás by si přál, aby nám vycházelo vše, na čem nám záleží. Aby se nám nestalo nic zlého. Ale my nedokážeme ovlivnit to, zda naše dítě uvěří v Pána Ježíše Krista. My nedokážeme ovlivnit to, že svět nepostihne pandemie. Buďme upřímní – vlastně nedokážeme ovlivnit téměř nic, a to i za předpokladu dokonalé přípravy. Vždy může přijít něco neočekávaného.
Ale můžeme se rozhodnout, zda budeme žít v konstantním strachu, že jsme uvězněni v nepřízni osudu, anebo se naplno odevzdáme pod Boží svrchovanou vůli s vírou, že On má nad tou situací veškerou pravomoc, a že ví proč. Vždyť víme, že, těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému a že Mu na všech našich starostech záleží. Díky tomu můžeme svěřit obavy o svůj život či život jiných, Bohu. A to s důvěrou, že má moc se postarat.
Denisa Boháčková (Praha 3)
