Cti svého otce a svou matku, aby se prodloužily tvé dny na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (Ex 20,12; ČSP)
Proč Bůh uznal za potřebné, aby bylo přikázání o ctění svých rodičů zařazeno do desatera? Je potřeba něco takového přikazovat, když snad každý člověk má své rodiče v úctě za vše, co pro něj vykonali, obětovali a co mu předali? Ano, je!
Každý jistě pamatujeme na momenty ve svých životech, kdy jsme vůči rodičům nechovali právě láskyplné myšlenky. Na okamžiky plné vzteku, když se nám rodiče rozhodli postavit do cesty a nenechat volný průběh našim nemoudrým úmyslům. V takovém bodě náš postoj zcela zaručeně nevypovídal o úctě. Možná jsme se rozhodli naši vůli realizovat i přes jejich zákaz, možná jsme se smířili s tím, že nic nezmůžeme. V obou případech jsme se ale dobrovolně nepoddali rozhodnutí svých rodičů a láskyplně nepřijmuli jejich autoritu. Byli jsme donuceni se s ní smířit.
Naše dětství je typické tím, že se formuje naše vůle a postoje. Je to právě vztah k rodičům, kde poprvé narážíme na problém svévole a autority. Naše interakce a postoj vůči rodičům je tím prvním odrazovým můstkem pro naši interakci a postoj vůči Bohu, který v Bibli často také zaujímá roli rodiče. Bible vede i ty nejmladší čtenáře Písma k tomu, aby ctili své rodiče a přijímali jejich autoritu, protože to stejné je bude provázet v jejich postoji vůči Bohu, který ne vždy svolí jejich nemoudrým úmyslům.
Když Bůh řekne ne, budeme se vztekat a vymýšlet způsob, jak si i tak prosadit své, nebo přijmeme jeho vůli s úctou a láskou? Bude pro nás jistě snazší ctít Boha a přijímat jeho vůli, když budeme z dětství naučeni ctít své rodiče a respektovat jejich rozhodnutí.
Josef Ostřanský (Šumperk)
