Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?“ (L 17, 15–17)
Pán Ježíš prochází Samařím do Galileje a dává tak příležitost těmto deseti malomocným, aby se s ním setkali. Možná už o něm něco slyšeli, o jeho moci, divech a zázracích. Hlasitě volají: „Ježíši, smiluj se nad námi.“ Nikdo jiný jim nemohl pomoci. Všichni volají, každý za sebe věří, že je to jejich jediná příležitost. A když jim Ježíš řekl: „Jděte a ukažte se kněžím“, tak ho uposlechli a šli. Možná čekali, že budou nejdříve uzdraveni, a pak se podle nařízení půjdou ukázat kněžím. Přesto šli, věřili mu a cestou byli očištěni.
Byli očištěni všichni, ale jen jeden se zastavil a vrátil se plný vděčnosti Bohu, padl k Ježíšovým nohám a děkoval mu. Zůstává otázka: kde je těch devět? Setkali se osobně s Ježíšem, prosili ho o milost, o uzdravení, uvěřili mu a toto uzdravení z nevyléčitelné nemoci obdrželi. To, co prožili, je ale nepřivedlo k vděčnosti, k tomu, aby vzdali Bohu chválu. Bez vděčnosti Bohu zůstali na půl cesty, byli uzdraveni z nemoci malomocenství. Neplatila však už pro ně slova Ježíše: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ Jejich duše nebyla zachráněna.
Můžeme se setkat s Pánem Ježíšem, přijmout mnoho dobrého do svého života i uzdravení z nemoci, ale bez vděčnosti Bohu, bez položení svého života k Ježíšovým nohám (jako to učinil Samařan), nemáme ujištění: vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila. Mohli bychom být podobni praotcům Izraele, kteří byli vedeni z Egypta do zaslíbené země, prošli mořem, prožili mnoho zázraků, ale nakonec jich mnoho zahynulo na poušti a pro svou nevěru do ní nevešli. (Žd 3, 19) Buďme vděčni za všechna Boží milosrdenství v našich životech a podle Ž 51, 17 prosme: „Panovníku, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu.“
Václav Černík (Cheb 1)
