Nechtějte všichni učit druhé, moji bratři, vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností. Všichni přece mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. (Jk 3, 1-2)
Jakubova 3. kapitola začíná výzvou, napomenutím „nechtějte všichni učit druhé.“ Komu ta slova jsou určená? Učitelům, kazatelům, kteří mají větší zodpovědnost za pronášená slova? Nebo si myslíme, že se to týká politiků a známých lidí, kteří svými slovy ovlivňují dobu a společnost, ve které žijeme? Ta slova patří mě a tobě, nám, křesťanům, kteří známe Písmo a říkáme, že máme v srdci Pána Ježíše Krista. Jazyk totiž nepoví nic, co by nebylo v srdci „… Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.“ (L 6, 45) Když je tedy v mém srdci Ježíš, je mým problémem udržet jazyk na uzdě? (Jk 1, 26) „Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná.“ Jsme si vědomi, že neseme zodpovědnost za každé vyřčené slovo? A co uděláme se slovy Pána Ježíše? „Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré, zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.“
(Mt 12, 35-36)
Pomluvy, polopravdy, dvojsmyslné řeči možná sami neříkáme, ale můžeme je slyšet od druhých a nezastavíme zlo, které vyřčená slova mohou způsobit. Mojí modlitbou jsou slova Žalmu 141, 3-4: „Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku, nedej, aby se mé srdce přiklonilo ke zlu...“ Amen.
Jiřina Vimpelová (Odbor sester)
