Slova života - zamyšlení na každý den

2.6.2020

Duchovní dary k užitku celé církve

A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? (1Kor 12,28-29)

Cílem této pasáže Pavlova dopisu není přesný výčet duchovních darů. Pavel zde ukazuje především na rozdílnost obdarování, pořadí důležitosti, ale také na skutečnost, že komplexnost obdarování je jen ve společenství církve, ne u jednotlivce. Božím záměrem není ani kumulace obdarování, ani přetěžování jednotlivce. Proto ne všichni mají tytéž jednotlivé duchovní dary, ale ve společenství církve se věřící svým obdarováním vzájemně doplňují.  

Když byl Mojžíš příliš unaven reptajícím lidem a namáhavě nesl své výsadní postavení vůdce lidu a s tím spojenou zodpovědnost, Bůh mu tehdy pomohl: pověřil ho, aby si vybral sedmdesát starších za své pomocníky a spolupracovníky, odebral z Ducha, který byl na Mojžíšovi, a dal jej těm sedmdesáti starším (4Moj 11,25). Jistě, Bůh měl možnost jim udělit svého Ducha nezávisle na Mojžíšovi, ale učinil to tak, že Mojžíšovo obdarování omezil, aby tak rozšířil obdarování i spoluzodpovědnost na další osoby. Bůh nepřetěžuje vedoucí, nekumuluje svá obdarování, ale obdarovává mnohé, aby svým obdarováním sloužili k užitku celému společenství.

Kdo takto porozumí způsobu Božího obdarovávání, není zmítán touhou po atraktivních duchovních darech, ani netrpí pocitem duchovní méněcennosti, když nemá dar, který má někdo jiný. S vděčností přijímá obdarování, které dostal, slouží jím v církvi a usiluje především o takové dary, kterými by mohl sloužit k růstu celé církve.