Kdo říká, že je v světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě. Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není nikomu kamenem úrazu. Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči. (1J 2, 9-11)
Již v první kapitole jsme narazili na obraz světla a tmy. Světlo zobrazuje dobro, čistotu a spravedlnost, tma naopak zlo, hřích a nepravost. Když Bůh je světlo, pak jeho děti mají jít cestou světla. Ve verších 3-5 to Jan vyjadřuje slovy „zachovávání přikázání“ a „zachovávání slova“, tedy následování a poslušnost. Tak se má projevovat opravdová víra. A „staronovým“ přikázáním je přikázání lásky. Láska jako hlavní znak křesťanské víry. (viz J 13, 34-35)
Jak je ale možné, že někdo miluje Boha a nenávidí svého bratra? To potom znamená, že není plně ve světle, ale je ve tmě, v hříchu. A hřích oslepuje nebo zatemňuje náš duchovní zrak, pak nevidíme dobře a můžeme spadnout do velké jámy. Biblickým příkladem by mohl být král David, když zhřešil s Batšebou a následně pak nechal zabít Urijáše. I nemálo křesťanů padlo do vážného hříchu, a pak si kladli otázku, jak je to možné? Protože tolerovali ve svém životě hřích (možná podle nich nepodstatný), ale ten způsobil částečné nebo úplné oslepení. A pak už neviděli, kam jdou nebo do čeho se ženou. Je to jako cestování za šera. Za normálních světelných podmínek, bychom tu díru na silnici viděli a vyhnuli se jí.
Láska je znakem (důsledkem) osobního vztahu s Bohem, poznáním pravdy a světla. Naopak nenávist je znakem tmy. Kdykoliv máme problém s neláskou či nenávistí, pojďme ke Světlu, aby se tyto temné stíny v našem nitru rozplynuly.
Jiří Marek (Ostrava)
