Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl. (Ž 73, 25–26)
V předchozích verších čteme o lidech, jejichž život je plný spokojenosti a úspěchu, ačkoliv jednají s druhými lidmi zle a nemorálnost je pro ně radostí a požitkem. Nejsou to lidé, kteří doufají v Hospodina, ale ve vlastní schopnosti. Žalmista mluví o tom, jak jim záviděl jejich bezstarostnost. Byli pro něj téměř vzorem. Vzorem a měřítkem úspěšnosti. A to se může stát i tobě, milý čtenáři. I tobě se může stát, že se o tebe bude snažit závist. Závist, která se ptá: „jak to, že se těmto hříšníkům daří lépe než mně?“ Jsem přesvědčen o tom, že bojovník Goliáš byl velmi úspěšným mužem, jehož kariéra byla právě na vrcholu. Ale pak přichází malý pastýř ovcí s prakem. Vele úspěšný muž plný své vlastní svévolné síly proti malému chlapci, jehož silou je Hospodin zástupů. Nečteme, že by v tu chvíli David obdivoval Goliášovy svaly. Nečteme, že by se snažil být jako on. Máš ty zalíbení v svalech ostříleného Goliáše nebo v síle Davidově? A opět: síla Goliáše byla v jeho svalech, ale silou Davida byl Hospodin. Tělo pomíjí i jeho síla. Všichni umřeme a naše schopnosti, síla pominou. Ale náš Bůh nepomíjí. Naše náruč je krátká jako náš život, ale náruč našeho nebeského Otce je nekonečná. Kdyby byla Boží ruka malá, jak by mohla stvořit celý svět i vesmír? Proto hledej útočiště tam, kde je jistota. V té náruči, ve které je pro tebe místo.
Miloš Dvořák (Aš)
