Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. (Iz 53,10)
Již první výrok budí rozpaky. Vzhledem k tomu, že se jedná o mesiášskou předpověď, nepřekvapí, že je z něj čtenář značně zmatený. Zaslíbený král bude nemocný? Toužebně očekávaný zachránce Izraele položí svůj život? Dává tohle vůbec nějaký smysl? Je opravdu Boží vůlí ho obětovat? Neříká snad žalmista: „… národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země. Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny.” To je Mesiáš, kterého čekáme. Proč tedy nemoc, proč ta smrt? A když už se snad začneme s vidinou trpícího, umírajícího Mesiáše smiřovat, druhá část verše tomu nasazuje korunu. „Spatří potomstvo a bude dlouho živ.“ Jak to tedy je? Nemoc a smrt, nebo dlouhý život a radost z potomstva? A Izajáš nás nenechá ani na chvilku vydechnout: „Bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt.“ Tak smrt nebo kořist? Porážka nebo vítězství? Již víme, že golgotská tragédie končí nedělním zmrtvýchvstáním. Těžko se tedy vžít do zmatků čtenáře Izajášovi doby.
Ale i my dnes některým věcem v Písmu ne zcela jasně rozumíme. Zvlášť textům týkajících se toho, co nás teprve čeká. Některé jako by si protiřečily. Mnohé křesťany tak láká vymýšlet různé teorie, jak to vše skloubit dohromady. Buďme však čestní, žádná z těch teorií úplně nesedí. Nechme se oslovit Izajášem a tím, jak se nakonec v Kristu všechny jeho zdánlivě protichůdné předpovědi neuvěřitelně naplnily. Nemusíme zcela všemu do detailu rozumět. Možná jen potřebujeme přijmout, že nás čeká hodně zajímavý neuvěřitelný příběh.
Daniel Kuc (Mozaika Plzeň)
