Slova života - zamyšlení na každý den

21.11.2020

Jsi snášenlivý?

Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. (Kol 3,12-13)

Pokud bychom žili ve společenství ideálních lidí, pak by se nás slova o vzájemné snášenlivosti vůbec netýkala. Ale my nejsme ideální, ani ostatní lidé; proto ji tak moc potřebujeme. Přátele si můžeme vybírat podle sympatií nebo podle společných zájmů, ovšem své sourozence v rodině si nevybíráme, ti jsou nám dáni, a podobně je to i v církvi. Jako věřící jsme lidé různého poznání, různých povah i různého charakteru. Kdo si vybírá spolužití jen s těmi, se kterými je to snadné, a ostatními bratry pohrdá, odmítá snášenlivost a pravděpodobně bude po nějaké době znovu hledat nové společenství, nebo nakonec zůstane zcela sám. Je k vážnému zamyšlení, co je vlastním důvodem nesnášenlivosti v církvi, když je to především problém mužů. Někdo to vyjádřil slovy: „Ovce by se snesly, ale berani ne.“

Být snášenlivý znamená unést slabé stránky druhých nebo přinejmenším věci nám nesympatické. Někdy se jedná přímo o hříchy, jindy spíše o jinakost. Musíme si uvědomit, že snášenlivost je vzájemná; nejen my máme snášet jiné, ale i jiní mají co snášet u nás. Jediný, u koho je snášenlivost jednostranná, je Bůh. On je dokonalý a není co na Něm snášet. Přesto snáší všelijakou naši slabost a hříšnost, a to s velikou trpělivostí. Dokonce je nazván Bohem trpělivosti (Řím 15,5). Samozřejmě, ke snášenlivosti patří ochota odpouštět. Nejen trošku, ale tak, jako Pán odpustil nám (v. 13). A to vůbec nebylo málo!