Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti. Také to je pomíjivost. (Kaz 5, 9)
Bohatství samo o sobě není zlé, dokonce může být průvodním znakem požehnání. Avšak stává se břemenem a pokušením, má-li k němu člověk nepravý vztah. Je-li člověku bohatství, majetek jeho jedinou nadějí a jistotou života, ukáže mu svou pomíjivost a nespolehlivost jako každá modla. Bohatství, (peníze) nejsou k tomu, aby k nim člověk připojil své srdce, aby je hromadil a miloval. Má jich vděčně a s míro u užívat a sdílně jimi druhým sloužit. Avšak bohatství, množství peněz působí v člověku touhu mít jich stále víc a více. Živí v srdci nenasytnost. Kromě uspokojivého vlastnického pocitu přináší člověku starost, úzkost, obavu, strach. Proti bezesným nocím boháče, stojí klidný a pokojný spánek obyčejného prostého člověka, jenž se nemusí bát o to, co má. V jedné staré lidové písni se zpívá: „Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová!“ „Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které stahují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.“ (1Tm 6, 9-10) Štěstí z bohatství je ošidné – stačí nějaká nehoda, překvapivá událost, nečekaný zásah do života jako je podvod, krádež, loupež, nehoda. A co teprve když se člověk ocitne tváří v tvář smrti. To pak pozná, že si z toho, co má na světě s sebou nic nevezme. Všechen výsledek lidského usilováni zmizí jako van větru. Kdo nepočítá ve svém životě s Pánem Bohem vidí všechen smysl svého života jen v tom nashromáždit co nejvíce majetku, mít se dobře. Ale věřící člověk ví, že to, co naplňuje lidské dny pohodou – majetek i radostná a úspěšná práce je dar Boží. Není to naše zásluha, není to náš nárok, ale je to Boží milost. V samé Boží ruce je památka na to, co bylo v životě krásného a dobrého, užitečného a prospěšného. Když se ruka Boží uzavře, kde zůstal náš nárok, naše právo, nebo naše vzpomínání?
Jan Vychopeň (Vsetín)
