Potom se vraceli přes Lystru, Ikonium a Pisidskou Antiochii. Všude tam posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.” (Sk 14, 21b-22)
V tomto textu je hned na první pohled jedna zajímavost, na kterou bych se chtěl podívat. Čteme zde, že Pavel své bratry povzbuzoval slovy: „Musíte projít mnohým utrpením.” To mi samo o sobě moc jako povzbuzení nepřipadá. Vypadá to spíš jako varování než jako povzbuzení. Jak to tedy Pavel myslel? Abychom pochopili, co to přesně znamená, můžeme se například podívat na události, které Pavel zažil těsně před tím, než toto řekl. Když přišel do Lystry, tak tam uzdravil chromého člověka a lidé ho tam radostně přijali. Nicméně situace se rychle obrátila, z vedlejšího města přišli Židé a přemluvili dav, aby Pavla ukamenoval.
Takže Pavel to říká krátce poté, co přežil kamenování, a to je rozhodně velké utrpení. Znamená to, že nás také čeká takové utrpení? A dá se na takové životní cestě vůbec vydržet? Jde o to, že pokoj a radost, které máme v Bohu, jsou mnohem silnější a nejsou závislé na okolnostech, které přicházejí ze světa. Utrpení, které někdy zažíváme, nám Boží radost a pokoj nevezme. Naopak, tříbí nás, pročišťuje a upevňuje naši víru. Takže přestože je těžké radovat se přímo v utrpení, tak nakonec, když se ohlédneme, tak můžeme s radostí děkovat Bohu, za to že s námi pracuje a dává nám růst.
A pokud náš život v tomto světě jde lehce a hladce, a žádné utrpení dlouhodobě nezažíváme, tak je na místě ptát se, jestli je s námi vše v pořádku. Jestli náhodou nezapíráme Boha ve svých životech, abychom se zalíbili světu. Nemyslím si, že je dobré utrpení vyhledávat, ale buďme na něj připravení a držme se pevně naděje, kterou máme v Kristu, abychom se mohli radovat na naší úzké a často obtížné cestě do Božího království.
Tomáš Plevka (Praha 3)
