Petra tedy střežili ve vězení a církev se za něj stále modlila k Bohu. S tím vědomím šel do domu Marie, matky Jana, zvaného Marek. Tam se shromáždilo mnoho lidí a modlili se. (Sk 12, 5 a 12)
Společná modlitba církve – je to jeden ze základních pilířů zdravého duchovního společenství. Když bychom lidem kolem nás položili otázku: „Co spolu křesťané dělají, když se schází?“ Nejspíš by jednou z nejčastějších odpovědí bylo: „Asi se modlí.“ Lidé mimo církev často nerozumí tomu, co vše spolu křesťané mohou dělat, jaké všechny služby a aktivity dokáže církev provozovat, jedno je jim však jasné: Církev se přece modlí. Bez ohledu na to, co si pod pojmem „modlit se“ představují, považují to za přirozený akt křesťanů.
Pro prvotní křesťanské církve, o kterých nám svědčí kniha skutků apoštolů, byla společná modlitba životně důležitá. Modlili se, když chválili a uctívali Boha. Modlili se, když se potřebovali dobře rozhodnout. Modlili se, když se báli. Modlili se, když měli starost o druhé. Modlili se, když šli sdílet evangelium. Bůh odpovídal na jejich modlitby, někdy i zázračně. Právě v takových situacích zažívali praktický význam jednoty církve, modlitba je spojovala.
Otázky k zamyšlení: Jak vnímáš modlitbu ty, křesťan 21.století? Máš kolem sebe lidi (církev), se kterými jsi spojen v modlitbě? Máte společné zážitky poznávání Boha, když Vám odpovídá, třeba že ne tak, jak jste si přáli? Pokud ano, jsem za vás moc vděčný. Pokud ne, co můžeš ty udělat pro to, abys takové modlitební společenství měl?
Moc bych si přál, aby naše sbory v ČR rostly, abychom vnímali společnou modlitbu jako nepostradatelný Boží dar a bohatě jej využívali. Abychom v této jednotě poznávali srdce, vůli i dobrotu našeho Pána.
Láďa Alexandruk (Suchdol nad Odrou)
