Až je navrátím z národů a shromáždím je ze zemí jejich nepřátel, budu skrze ně posvěcen před očima mnohých národů. I poznají, že já Hospodin jsem jejich Bůh, podle toho, že jsem je odvedl do zajetí k národům, ale shromáždím je na jejich půdu; už tam z nich nikoho neponechám. (Ez 39, 27-28; CSP)
Hospodin shromažďuje svůj národ, který nechal napospas jim samým. Jejich modlám, jejich bůžkům a jejich zvrácenosti. Odvrátil od Izraele svoji tvář, ale ne navždy. Přichází chvíle návratu.
Děsím se chvíle, kdyby mě Bůh ponechal mně samotnému, mojí zvrácenosti, mým modlám. Bože, naplň mě svým Duchem, ať má lidská přirozenost nenabývá v mém životě vrchu.
Je mi líto národa, ve kterém žiju a který se odvrátil od Hospodina. Nečeká nás podobný osud jako izraelský národ? Nevím. Nejsme Božím národem. Může přijít chvíle návratu k Hospodinu? Bůh je mocný, může si udělat svůj lid ze suchých kostí. I můj národ se k němu může vrátit, i když v tuto chvíli to vypadá jako poušť bez Boha. Místo, kde vládne nespravedlnost, sebeláska, naplnění vším, co může tento svět nabídnout.
Tak, jako se vrátil Izrael do země svých otců, tak i náš národ se může vrátit k víře svých otců, kteří i přes všechny chyby a hříchy, které dělali, ctili Hospodina v mnoha dobách. Pro které Ježíšova slova: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ nebyla jen věta ze staré překonané knihy.
Norbert Volf (Uherské Hradiště)
