Slova života - zamyšlení na každý den

29.3.2020

Ne každé přijímání posvěcuje

Avšak hle, můj zrádce je se mnou u stolu. (Luk 22,21)

Někteří křesťané připisují přijímání při večeři Páně takový význam, jako by přímo v přijímaném chlebu a víně byla zvláštní tajemná moc. Je takové očekávání opodstatněné?

U poslední večeře byl Ježíš se všemi dvanácti učedníky. Spolu jedli beránka, všichni přijali od Ježíše chléb a víno. Nechyběl u toho ani Jidáš, i on spolu s ostatními přijímal chléb a víno. Jeho srdce však nebylo s Ježíšem, ale proti Ježíši. Přijímaný chléb a víno ho neochránily od hrůzného činu, protože v nich nebyla tajemná moc, i když je podával přímo Ježíš.

Nepěkný případ praktikování památky večeře Páně popisuje apoštol Pavel v dopisu Korintským. V té době bylo běžné, že památka večeře Páně byla spojována s normální společnou večeří. Chybou bylo, že v korintském sboru se u toho projevily sociální rozdíly a nezřízenost, takže někteří se dobře najedli i opili, a jiní neměli co k jídlu. Když pak tito bohatě nasycení a podnapilí přijímali chléb a víno jako památku večeře Páně, jaký z toho měli duchovní užitek? Žádný! Proto Pavel prohlásil, že to pro ně již není společenstvím večeře Páně (1Kor 11,20).

Duchovní užitek z přijímání při památce večeře Páně nezáleží na vlastním chlebu a víně, ani na přesnosti pronášených slov, ani na osobě podávajícího. Záleží na osobním postoji víry, na osobním vztahu s Ježíšem Kristem. Člověk s pokorným srdcem a upřímným vyznáním hříchu u ní prožije vzácné obecenství s Pánem a upevnění ve své víře. Kdo přijímá samospravedlivě, neupřímně, formálně, ten odchází bez duchovního užitku.