Ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: „Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: ‚Omyj se, a budeš čist.‘“ On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist. (2Kr 5, 13-14)
Příběh Naamána Syrského pokračuje. Když je izraelský král zděšený tím, že má uzdravit Naamána a vnímá to jako záminku aramejského krále k válce, vstupuje do příběhu prorok Elíša. Vyzve krále, aby poslal Naamána do jeho domu. Elíša chce ukázat nejen Naamánovi, že v Izraeli je skutečný a mocný Bůh, který koná skrze proroky.
Naamán přijíždí se svým doprovodem k Elíšovu domu. Jistě očekává uctivé přijetí, jak se sluší a patří. A také očekává náboženské obřady, jak je pěkně napsáno: „Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.“ Jenže nic takového se nestane. Elíša nevyjde Naamána přivítat před dům, dokonce nepozve Naamána do svého domu. Jen mu pošle vzkaz: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“
Tohle Naamána, který se dosud projevuje pokorně, rozlítí. Věci nejsou, jak čeká. Nedostane se mu pomoci u izraelského krále, prorok se s ním ani nesetká, neprovádí se žádné náboženské obřady, jen se má jít ponořit do řeky, která pro Aramejce není ani posvátná ani významná. Naamán je rozlícený, nespokojený. Jak lidská je to reakce.
Nejsme ani dnes jiní. Nejsme rádi, ale uneseme, když někdy věci nejsou, jak si představujeme. Jenže když vůbec nic není, jak si představujeme, jak očekáváme? Jak potom reagujeme? To už nás rozhodí. Někdo se rozlítí, někdo propadne smutku až depresi. Jenže náš Bůh má, s nadsázkou řečeno, „patent“ na to dělat věci jinak, než očekáváme, a než jak si představujeme. Ne nadarmo Písmo říká: „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ (Iz 55, 9)
Naamán odchází, rozhořčený, nešťastný a stále malomocný. V tu chvíli zasahují jeho služebníci a přesvědčují Naamána, aby zkusil udělat co prorok říká. Tito služebníci vnímají, že prorok Elíša řekl Naamánovi „důležitou“ věc. A mají pravdu. Někdy nás může o Boží dary připravit náš hněv či malomyslnost, které nám zabrání slyšet nebo vnímat co je důležité. Tomu se vyhněme. Přijměme, když nás druzí v našem vlastním zájmu zastaví, abychom neprošvihli něco důležitého. A naopak někdy můžeme my být těmi, kteří druhé zastaví, aby neminuli něco důležitého v jejich životě.
Naamán přijme radu svých služebníků a vezme slova proroka vážně. A vzít něco vážně znamená zařídit se podle toho. Naamán se tedy ponořil sedmkrát do řeky Jordánu a byl čistý, jeho tělo bylo zdravé. Naamán pak přichází k proroku Elíšovi, který ho přijímá a už s ním osobně mluví. Naamán učiní vyznání: „Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli.“ Můžeme říci, že bylo uzdraveno nejen tělo Naamána, ale i jeho duše. Poznal pravého Boha a již nechce uctívat ani sloužit jinému Bohu. Prorok Elíša jeho vyznání přijímá. Ba dokonce uděluje Naamánovi jakýsi dispens, že Naamán může poklekat před bohem Rimónem, protože se o něj opírá aramejský král, když se klaní v Rimónově domě. Ano, náš Bůh dokáže unést více, než si jako lidé často myslíme. Dokonce unese i Naamána klanícího se bohu Rimónovi. Důležité totiž bylo, že Naamánovo srdce se upínalo k Hospodinu.
Luděk Šíp (Pardubice)
