Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. (Jk 2, 17)
Ve svém zamyšlení se nechci zabývat polemikou či zdánlivým napětím mezi výroky apoštola Pavla z (Ř 3, 28), že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona a apoštolem Jakubem z (Jk 2, 24) … „ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry.“
To, co mě nově oslovilo z tohoto textu, je vážnost vyjádření mrtvé víry. Opravdová živá víra je vztah. Vztah k Pánu Bohu, k našemu Spasiteli Ježíši Kristu. Tak jako vztah mezi manželi je živý, když se vzájemně sdílejí, tráví spolu čas a svoji lásku si dokazují skutky. Pouhá slova nestačí. Naopak hlavním rysem mrtvého vztahu mezi dvěma lidmi je nezájem a lhostejnost.
Co charakterizuje mrtvou víru, je dost podobné – netečnost k nouzi druhého, zahledění se do sebe, pouhý intelektuální souhlas s křesťanským učením. Pravá víra ale promění náš život. Pokud se náš život nezmění, vypovídá to o tom, že ačkoli o určitých pravdách tvrdíme, že jim věříme, nevěříme jim opravdově. Rozhodující je víra, která se projevuje činy lásky.
Víra bez činů je jako tělo bez duše. Je mrtvé. Podobat živému tělu se může, ale skutečný život v něm není. Jak vážné přirovnání! Až z toho mrazí! Mohu být členem církve, navštěvovat bohoslužby, modlit se, ale přesto zůstat bez aktivního zájmu a soucitu vůči potřebným.
Kéž nás toto dnešní slovo vede k zamyšlení nad ovocem našich životů. A je-li třeba
i k upřímnému pokání. S Boží pomocí dosvědčujme svoji víru činy, jak to i vyjádřil náš bratr v Kristu apoštol Pavel: „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (Ef 2, 10)
Jana Pospíšilová (Odbor sester)
