Po všech synagógách jsem je často dával trestat a nutil je, aby se rouhali. Jako smyslů zbavený jsem se chystal pronásledovat je i v cizích městech. (Sk 26, 11)
Pavel dostává možnost hájit se před králem Agrippou. Nevypadá to, že by měl nějaký ostych mluvit před tak vysoce postaveným člověkem, naopak je šťastný a vděčný, že se smí hájit před tím, kdo jako Žid zná otázky židovského lidu.
Ve své obhajobě začíná popisem svého života před tím, než se stal křesťanem. Byl horlivý pro Boha, vyučován v zákonu, farizeus. Sloužil Bohu horlivě v naději, že se naplní Boží smlouvy, které Bůh uzavřel s vůdci Izraele – že přijde zaslíbený Mesiáš, který vysvobodí Izrael a bude vládnout na zemi. Ale tito vůdcové zemřeli, aniž by viděli naplnění tohoto zaslíbení.
Jak tedy Bůh naplní to, co slíbil? Tím, že je vzkřísí z mrtvých. To byl tedy Pavlův zločin, když věřil, že Bůh naplní svá zaslíbení otcům tak, že je vzkřísí z mrtvých.
I Pavel se usilovně snažil bojovat proti Ježíši. Dal uvěznit mnohé křesťany v Jeruzalémě. Když se konal soudní proces, hlasoval proti křesťanům. Dělal vše pro to, aby je donutil zapřít Pána. A jeho nenávistné tažení proti následovníkům Krista se rozšířilo z Jeruzaléma a Judska do cizích měst.
Proč vlastně Pavel vypráví o svém fanatismu? Aby ukázal, že to nebyla a není ta správná cesta. Ze svého pohledu se snažil bojovat za správnou věc, ale ve skutečnosti bojoval proti Bohu a Jeho plánu. O to víc mohli lidé, kteří ho znali, vidět, jak moc ho Bůh proměnil a použil pro hlásání evangelia.
Napadá mě, že ačkoliv jsem nikoho za víru v Ježíše nepronásledoval tak jako Pavel, stejně jako on jsem Ho nejprve odmítal. Žil jsem ve své nevíře a snažil jsem se všemi svými silami si tu svou nevíru obhájit. Díky Pánu za Jeho milost, která (nejen) mně otevřela duchovní zrak.
Jiří Jíra (Brniště)
