„Dlouho ještě, Hospodine? Skryl ses natrvalo? Bude tvoje rozhořčení sálat jako oheň? Kde zůstalo někdejší tvé milosrdenství, ó Panovníku, jež jsi odpřisáhl Davidovi na svou věrnost?“ Ž 89, 47 a 50
V malém městě bydlel hodinář se svojí početnou rodinou. Měl šikovné ruce a bystrý rozum, ale když byl malý, srazil ho povoz tak nešťastně, že se už nikdy nepostavil na své nohy. Jednou ho navštívil starý muž a požádal o opravu kuchyňských hodin, které měl ještě po svojí mamince. „Jsi opravdový umělec, tvoje hodiny jsou pravé poklady!“ Ale hodinář jen mávl rukou a tiše si povzdechl: „K čemu jsou mi tyto poklady, když je nikdo nekoupí? Všude je bída a pěkné hodiny jsou přepych, který si málokdo může dovolit. Jen mi tu tikají a odměřují moji bídu! Kéž by mi Bůh trochu ulehčil můj už tak dost těžký život. Copak nestačí, že jsem chromý?“ „Tyto jsou překrásné, ty se ti opravdu povedly,“ poznamenal stařec, jako by neposlouchal. „Ano, podle nich řídím všechny ostatní, jdou velice přesně,“ odpověděl hodinář. „Je jenom velká škoda, že jsi je zatížil takovým velikým závažím,“ řekl starý muž a vyvlékl závaží z háčku: „Je opravdu velmi těžké.“ Hodiny přestaly tikat a kyvadlo se pomalu zastavovalo. „Co to děláš! Vždyť jsi jim vzal jejich hnací sílu! Bez závaží přece nemohou jít!“ zlobil se hodinář. Stařík se usmál a pověsil závaží zpět. „Jsi velký mistr, hodináři, přesně víš, jakou hnací sílu každý typ hodin potřebuje. Právě tak nebeský Mistr, náš Bůh, dobře ví, co je pro každého z nás potřebné. On nikoho nepřetíží, protože nás nesmírně miluje.“
Není snadné někoho potěšit, když se delší dobu potýká se starostmi, bolestí nebo nemocí. Ptáme se: „Proč to Bůh dopouští!?“ Možná, že i ve tvém životě je nějaké trápení. Neumíme nahlédnout, jak by život vypadal bez závaží, kterého se nám dostalo. Ale náš Nebeský Otec to umí. Věříme-li v jeho lásku, ponesou se nám naše břemena mnohem lehčeji.
Zdeněk Fikejs (Vysoké Mýto)
