„Hospodine, pomoz, k tobě volám, ráno má modlitba přichází k tobě. Hospodine, proč jsi na mě zanevřel a svou tvář přede mnou skrýváš?“ (Ž 88, 14-15)
Povídá se, že jednoho dne jel indiánský mladík Manila navštívit svého přítele Toma do města. Město Manilu vyvedlo z míry. Tolik shonu, hluku a nových věcí Manila jaktěživ neviděl. Když tak šli po jedné ulici, Manila zvolnil a zavolal na Toma: „Slyšíš to také?“ Tom se zaposlouchal a řekl: „Jediné, co slyším, je houkání aut, rachocení motorů, kroky a hlasy spousty lidí.“ „To nemyslím,“ usmál se Manila. „Cvrček. Někde tu cvrká cvrček.“ Tom se znovu zaposlouchal. „Ne, nic neslyším.“ Manila přistoupil k domu porostlému břečťanem a pozorně si ho prohlížel. Pak velmi opatrně rozhrnul listí a opravdu – cvrček. Teď když ho Tom uviděl, tak ho slyšel také. „No jo, vy indiáni, máte vytrénovanější smysly. Nám, bělochům, sluch tady v tom hluku už dávno zakrněl.“ Manila se usmál, vytáhl z kapsy drobný peníz a hodil ho na dlažbu. Zvuk, který se ozval, byl ještě slabší než cvrkání cvrčka, přesto se několik lidí ohlédlo. Jeden z nich se sehnul a peníz zvedl a strčil do kapsy. „Vidíš, přestože zvuk, který mince vydala, nebyl silnější, než hlas cvrčka, přesto jej bílí lidé slyšeli a otočili se za ním. Hlas cvrčka jsem slyšel jenom já. Myslím, že příčinou nebyl můj lepší sluch, ale to, na co jsme zvyklí dávat pozor.“
Proč Vám tento příběh vyprávím? V dnešní době na nás působí mnoho zvuků a dalších podnětů. Neuvědomujeme si, v jakém vnitřním chaosu žijeme. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč máme pocit, že se Bůh před námi skrývá. Nejsme naučení mu naslouchat. Nebeský Otec je gentleman. Trpělivě čeká na pozvání a naši pozornost. Chce, abychom mu naslouchali nejenom ušima, ale když si dáme tu práci skutečně se zaposlouchat, možná zjistíme, že ten Hlas dobře známe, jen jsme mu nevěnovali pozornost.
Zdeněk Fikejs (Vysoké Mýto)
