Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (L 18, 14)
Každý to zná. Potkáme se s někým, kdo se k nám chová přezíravě. Cítíme bezmoc, protože se takovému člověku chceme alespoň trochu vyrovnat. Taková situace je velmi nepříjemná a často si s ní nevíme rady. Sami pro sebe se snažíme ukonejšit známým rčením: „Ten, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Podobenství o farizeovi a celníkovi, ze kterého známý citát pochází, má více rovin, nad kterými se můžeme zamyslet. První rovinou je postavení aktérů příběhu. Na straně jedné farizeus, studovaný příslušník duchovní elity izraelského národa přesně dodržující Zákon – na straně druhé celník, který patřil v očích Židů k tomu největšímu odpadu tehdejší společnosti. Celníci totiž vybírali peníze pro Římany a část si nechávali, a tím v podstatě prodávali svobodu svého národa. A proto je lidé nenáviděli.
Druhou rovinou je chování farizea a celníka v chrámu při modlitbě. Farizeus, který si byl vědom svého postavení a cítil se nad ostatními nadřazen, se modlí: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé…“ Naproti tomu se modlí celník: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ Vůbec se nezabývá svým okolím a navazuje vztah s Bohem.
Je smutné, když se v našich sborech můžeme setkávat s podobnou situací. Setkáváme se s tím, že někteří jsou duchovně váženější a někteří zůstávají na okraji. Máme k tomu nejrůznější důvody – vzdělání, ekonomické, sociální nebo společenské postavení, původ a mnoho dalšího. Ano, tyto pozemské důvody dokážeme vnímat jako důležité stejně jako farizeus, který nazval „ostatní“: vyděrači, nepoctivci, cizoložníky.
Přemýšlejme o tom, zda nejsme jako ten farizeus. Modleme se tak, jak to udělal celník. Krátká modlitba, ve které je řečeno vše: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“
