Odtud jsme šli do Říma. Tamější bratři dostali o nás zprávu a přišli nám naproti až ke Třem hospodám, někteří pak až k Appiovu tržišti. Když je Pavel spatřil, vzdal díky Bohu a nabyl odvahy.“ (Sk 28, 15)
Je potěšující, když na nás někdo myslí a nejen to. Zvláště ve chvíli, kdy někam cestujeme a jsme vítáni. Apoštol Pavel se nám může jevit jako suverénní, jiné povzbuzoval jako by sám povzbuzení nepotřeboval. Tak to vypadalo i na cestě do Říma. V kritické situaci na moři povzbuzoval zkušené námořníky, pak přežil uštknutí zmije. Uzdravoval nemocné, šířil pokoj, povzbuzoval i prakticky pomáhal. Nyní průvod vojáků a vězňů dorazil na pevninu a po souši šel do Říma. Křesťané v Římě se dozvěděli, že k nim putuje apoštol Pavel. Hned mu vyšli naproti až ke Třem hospodám, vzdáleným od Říma asi 50 km. Jak velkou radost z toho měl Pavel, si dokážeme představit. Svoji vděčnost hned vyjádřil v modlitbě. Již dříve napsal do Říma, že by si chtěl jednou užít radost ve společenství s nimi. (Ř 15, 24) A teď si ji mohl dopřát na cestě do Říma. Lukáš zde zaznamenal detail tohoto setkání: „Pavel nabyl odvahy.“ On, který tolik, povzbuzoval jiné, nyní sám byl povzbuzen. O takovém povzbuzení by mohli vyprávět lidé, kteří se ocitli v osamění, odloučeni od rodin, domova. Nebo staří bratři, (sestry), kteří se již nedostanou do shromáždění a někdo je navštíví. Nemusí to být jen návštěva, povzbudí i dopis, zpráva, telefonát. Osobní zájem a slovo povzbuzení ocení i kazatel, misionář, vedoucí besídky nebo jiný pracovník na Božím díle. K takovému povzbuzení není potřeba mít teologické vzdělání, ani funkci ve sboru. Stačí vřelé srdce, otevřené oči a uši, ochotu obětovat čas. Každý může takto povzbuzovat jiné.
Vojtěch Horáček (Odbor pro manželství a rodinu)
