Šír ha-šírím, Píseň písní je něco jako Svatyně svatých nejenom tím, že je Nej. Ve chvíli, kdy se jí snažíme zmocnit svým výkladem, odolává. Nahrává tomu mozaika obrazů milostného vztahu i mnohovrstevný poetický text plný symbolů. Ve snaze o výklad Písně písní jsme jako školáci, kteří stojí před obrazem a snaží se odpovědět na otázku: „co na tom obrazu vidíme?“ Každá odpověď z nás dělá jen zrcadlo nás samotných a ze zlatých valounů hromadu kamení. V Písni jde o víc než o příběh, který bychom v ní rádi viděli. Píseň písní nás přivádí do zahrady lásky, abychom se jí alespoň na chvíli dotkli. V Písni se skrze Milého a Milou „láska stala tělem“, skrze lásku se ti dva stávají (jedním) člověkem. Jako bychom skrze ně dohlédli až do zahrady rajské. Když Bůh stvořil člověka, jeho Láska se (poprvé) stala tělem, jeho láska se realizovala ve stvoření. Ti dva – ač by se to mohlo zdát – nejsou hlavními aktéry Písně. Jen zrcadlí lásku v akci. Jsou živým podobenstvím o lásce. Láska je jako tlukot srdce, jako sám život... Píseň písní v nás probouzí touhu být jako oni, zažít na sobě jejich souznění, jejich dychtivé splynutí. Zažít na sobě moc lásky. Možná se i nám Píseň písní stane Horou proměnění, kde na okamžik zahlédneme při díle v našem světě Toho, který učinil všechno krásně a v pravý čas a lidem dal do srdce i touhu po věčnosti a zároveň Toho, u nějž člověk není schopen postihnout ani začátek, ani konec jeho díla. Místem, které v nás probudí touhu pozvat Lásku, jíst med a pít své víno a mléko v zemi zaslíbené. Nechme se jí unášet.
Vzbuď se mi Do zahrady své
severní vánku vcházím
i ty větérku z jihu sestro má nevěsto
přivaň sem sbírám tu
ať rozvoní se moje zahrádka myrhu a balšám
a rozproudí se její balšámy pojídám medovou střídu
a miláček piji své víno i mléko
ať vstoupí do své zahrady Jezte a pijte
a pochutná si na mém ovoci přátelé moji
zpijte se lásky hrami
Pís 4, 16 – 5, 1 (Milan Balabán)
Petr Mrázek (Vsetín)
