Řekl si Géchazí, mládenec Elíši, muže Božího: „Hle, můj pán ušetřil toho Aramejce Naamána, když nevzal z jeho ruky, co přivezl. Jakože živ je Hospodin, poběžím za ním a něco si od něho vezmu.“ Proto Naamánovo malomocenství navěky ulpí na tobě a na tvém potomstvu.“ I vyšel od něho malomocný, bílý jako sníh. (2Kr 5, 20 a 27)
Naamán Syrský byl uzdraven. Jeho tělo, které trpělo malomocenstvím bylo po omytí v řece Jordánu čisté jako tělo chlapce. Naamán se chtěl odvděčit proroku Elíšovi dary, které přivezl z Aramu. Nebyly to jen symbolické dary, jednalo se o deset talentů stříbra a šest tisíc šekelů zlata a desatery sváteční šaty. Slušné bohatství. Jenže Elíša nepřijme tyto dary, ba ani nejmenší drobnost. Zapřísahá se Hospodinem, v jehož službách stojí, že nic nevezme.
Pro Elíšu to bylo jasné. Uzdravení Naamánovi nedal on, ale sám Hospodin, kterému Elíša jen slouží. To jistě neznamenalo, že by služebník Boží nemohl přijmout žádný dar či odměnu. Ale v tomto případě má Elíša jasno, není namístě, aby cokoliv přijal. Naamán přemlouvá Elíšu, dokonce ho nutí, aby si vzal aspoň něco, ale Elíša stojí pevně za svým. Naaman odchází a vrací se zpět do své země.
A tady měl příběh uzdravení Naamána Syrského skončit, jenže neskončil. Géchazí, mládenec proroka Elíši, vstoupí do příběhu, který nebyl a ani neměl být jeho příběhem. Géchazí vnímá jednání Elíši tak, že „ušetřil“ Naamána, když od něj nic nevzal. Snad si říká: „Jako by nestačilo, že byl uzdraven? Ještě má odejít se vším bohatstvím, které přivezl?“ A rozhodl se, že rychle za Naamánem poběží a něco si od něj vezme. Snad si to zdůvodňoval tím, že Aramejci škodili Izraeli a způsobili mnoho škody. Anebo si možná ani neomlouval své jednání a chtěl prostě bez skrupulí využít příležitost jaká se často nenabízí a něco z toho mít. Jenže ne každou příležitost je správné využít. Ne každá příležitost něco získat je ku prospěchu člověka. A nač je člověku to, co získá, když to není správné v očích Hospodinových?
Géchazí spěchá za Naamánem, který když ho spatří, nejen zastaví, ale ještě sestoupí z vozu a jde mu vstříc. Ptá se, zda je vše v pořádku. Záleží mu na Elíšovi i jeho lidech. Géchazí sice chce vzít pro sebe něco z Naamánova bohatství, ale svede to na Elíšu a jiné prorocké žáky. Naamán v tom nehledá lest a ochotně pomáhá. Nespokojí se s tím dát tolik kolik Géchazí žádá. K dvojím svátečním šatům tak místo jednoho talentu stříbra vnutí Géchazímu dva talenty. Naamán vše zavázal do vaků a poslal své služebníky, aby to nesli. Géchazí si to později od nich převzal a uložil ve svém domě. A Naamán už definitivně odchází do Aramu.
Když se Géchazí postaví opět před Elíšu, ptá se prorok odkud Géchazí přichází. On však tvrdí, že nikam neodešel. Jenže Elíša řekne Géchazímu, že v duchu (svým vědomím) byl přitom, když Naamán sestoupil z vozu a šel Géchazímu vstříc. Očím Božím totiž není nic skryto a sebelepší snaha cokoliv skrýt před Bohem na tom nic nezmění. Nemá smysl se o to snažit a je lépe žít své životy v upřímnosti s vědomím, že Bohu skutečně není nic skryto.
Bůh odhalil Elíšovi co učinil Géchazí. Vždyť tím znehodnotil Elíšovo odmítnutí odměny, které bylo vyjádřením, že Naamána uzdravil sám Bůh a ne člověk. Tomu odpovídá i trest, který na Géchazího dopadá, je jím Naamánova nemoc, malomocenství. Co se stalo se stříbrem a svátečními šaty už není psáno, ale i kdyby Géchazímu zůstaly, nestálo to za to. Dobře tedy rozvažujme, co má skutečnou hodnotu, za čím má smysl běžet a za čím běžet nemáme. Někdy můžeme získat co chceme, ale nestojí to za to, když tomu Pán Bůh nepožehná.
Luděk Šíp (Pardubice)
