Má duše přilnula k tobě, tvá pravice mě pevně drží. (Ž 63, 9)
Nakolik těmto slovům rozumíme? Zdá se nám to nepochopitelné?
Ano, od Davida, který napsal tyto řádky, nás dělí nejméně 3000 let. Ale na vztahu člověka k člověku a jeho vztahu k Bohu se však nic nezměnilo. Bůh stvořil člověka, aby s ním měl společenství, ale tento vztah se rozpadl, protože jsme uvěřili ďáblu, že můžeme být Bohem. Bůh však nepřestal chtít s člověkem komunikovat a těžké životní okolnosti, jako byla ta Davidova, mu daly příležitost Boha vidět a více mu porozumět. Byl na poušti a poušť nebyla vhodná pro lidský život. Když Bůh stvořil rajskou zahradu, nebyla tam žádná poušť. Poušť je však důsledkem hříchu na zemi. Pouští dnes prochází každý člověk, prošel jí i náš Pán Ježíš Kristus. Ale důležité je to, co si z této cesty pouští odnášíme. David se naučil držet se Pána, protože poznal, že na takové cestě prostě není lepšího Přítele. Viděl ve svém životě zázraky a děkoval za ně Bohu. Ano, byly to těžké zkoušky, ve kterých se zdá, že se víra hroutí a Bůh na vás zapomněl, neví, že máte těžké období na poušti. Ale to není pravda, Bůh sleduje každý náš krok a ví, nakolik dokážeme odolávat tlaku a úderům nepřítele. Vždy však máme na výběr, buď budeme jako David, nebo jako někteří z jeho potomků, králů po něm, kteří se v takových těžkých situacích neobraceli k Bohu, ale k modlám a někdy dokonce k „bohům“ národů, které porazili. A pak tito králové upadli do sítě uctívání pouhého kusu dřeva nebo železa a ztratili pravého pomocníka – Boha Izraele. Dnes jsme ve stejné situaci, máme možnost projít pouští, abychom posílili svou víru, lépe poznali Boha a více k němu přilnuli.
Bůh nás však chce stále držet za pravici, dej nám, abychom měli duchovní oči, které to uvidí.
Gennadij Gavrilov (Praha 5 – Vinný kmen)
