Slova života - zamyšlení na každý den

17.6.2020

Rozpor mezi chtěním a činěním

Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. (Řím 7,18-19)

Na první pohled se zdá, že tento rozpor mezi chtěním a činěním se týká nevěřících. Ovšem u nevěřících zpravidla nenacházíme touhu po dobru, spíše je to zamilování si tmy (J 3,19). Pokud se jim na hříchu něco nelíbí a chtějí ho opustit, tak se to týká spíše následků hříchu, ne hříchu jako takového. Typické je to např. u pokusů ukončit některé návyky, které přináší zdravotní, finanční i společenské problémy.

Jiné je to u člověka, který je již duchovně probuzený, upřímně touží po Bohu a začíná si ošklivit hřích – ne pro jeho následky, ale proto, že se to nelíbí Bohu. Někdy si v takovém zápasu s hříchem člověk sáhne až na dno svých lidských možností, a přesto žádoucí výsledek nepřichází, spíše jen může konstatovat: Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.

Bylo by mylné domnívat se, že tento problém se již netýká obráceného, znovuzrozeného člověka. Myslím na kazatele, který se při jedné konkrétní výtce k jeho chování rozplakal se slovy: Já již jiný nebudu. Nebo na jiného, který se vyznal z toho, jak zápasí se svou rozčilenosti a nedaří se mu to. Ale proč bychom mluvili o jiných? Nemáme snad ve svém životě takové rozpory mezi chtěním dobrého a činěním svých dobrých předsevzetí?

Závěr této kapitoly jednoznačně ukazuje na to, že i u spaseného člověka zůstává v nějaké míře reálně přítomen zákon hříchu: „A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.“ (v. 25) Naše lidská proměna není dokonalá, ale naše spasení dokonalé je, protože nejsme spasení mravní kvalitou svého života, ale vírou v Ježíše Krista. Pro věřícího v Ježíše Krista při vší jeho nedokonalosti platí: Bůh na nás hledí ne podle toho, jací jsme (podle skutků), ale podle toho, jací chceme být (podle mysli).