Budiž vám tedy známo, bratří, že skrze něho se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon. Ale v něm je ospravedlněn každý, kdo věří. (Sk 13, 38-39)
„V něm je ospravedlněn každý, kdo věří.“ Dva pojmy k zamyšlení – ospravedlnění a víra. Ve Starém zákoně patřil výraz ospravedlnění do oblasti soudní. Soudce vynáší výrok buď že je člověk vinen a bude potrestán, nebo je nevinen a bude propuštěn na svobodu. V Dt 1, 17 je ovšem poukázáno na důležitost nestrannosti soudce, aby nedošlo „k přijímání osob“, aby byl zproštěn opravdu nevinný a potrestán viník. V Novém zákoně již nejde o vlastní spravedlnost, nevinu. Vždyť Boží slovo říká: „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden. Všichni zajisté hřešili a jsou daleko od slávy Boží.“ Bůh jako nejvyšší soudce nemůže nad žádným člověkem vynést rozsudek „nevinný“. Musíme přijmout Boží milosrdenství. Vírou hříšník přijímá Ježíšovu oběť na kříži a odpuštění všech provinění. Skrze toto odpuštění se stává v Božích očích spravedlivým. Nejedná se o mou vlastní spravedlnost. Před mnoha lety jsem slyšela v kázání ilustraci: vezmeme-li červené sklo a budeme se skrze ně dívat ať na bílý, nebo na černý papír, oba budeme vidět jako červené. Tak je to s mou spravedlností. Bůh se na mne dívá skrze krev Pána Ježíše. A co pro to musím udělat? Věřit! Tedy, naprosto odevzdat svůj život Bohu, protože jsem přesvědčena o Jeho lásce, o pravdivosti a spolehlivosti Jeho zaslíbení. V Řím. 4, 3 můžeme číst: „Uvěřil Abraham Bohu a bylo mu to počteno za spravedlnost.“ A v té samé kapitole v 5. verši: „Kdo však nepracuje pro svou spravedlnost, ale spoléhá se na toho, který ospravedlňuje, tomu se jeho víra pokládá za spravedlnost.“ Kéž umíme spoléhat na Toho, který jediný nás může ospravedlnit, odpustit nám všechny hříchy. Aby nám naše víra byla pokládána za spravedlnost.
Slávka Švehlová (Praha 3 – Vinohrady)
