Slova života - zamyšlení na každý den

9.8.2020

Správná horlivost

… když (Pavel) shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil… (Sk 17,16-17)

Pavel přišel do Athén, do střediska kultury, filozofie i řeckého náboženství. Vysoká kultura se promítala i do náboženského života; sochy byly jistě umělecky propracované a bylo jich mnoho. Ve své podstatě je však úplně jedno, jestli je to krásná socha umělce nebo primitivní výtvor sošky u nějakého zapadlého kmene v Africe. Je to výtvor lidských rukou (v. 29), kterému člověk vzdává božskou úctu. Pavel to všechno viděl a byl z toho znepokojen. V originálu je to však napsáno mnohem silněji: rozhorloval se v něm duch. Někdo by se možná v té situaci stáhl do ústraní a neměl by nejmenší chuť s těmito pohany mluvit; vždyť by to bylo zbytečné jak házení perel před svině. Snad by se ještě modlil podobně jako farizeus v chrámě: Pane, děkuji ti, že nejsem jako tito pohané (Luk 18,11).

Pavla pohled na vše obklopující pohanství neodrazoval od svědectví o Kristu. Naopak, vedlo ho to ještě k větší horlivosti. Svědčil nejen Židům a proselytům (pohanům, kteří se obrátili k židovství), ale také jiným lidem, i filozofům. Mluvil na náměstí i na Aeropagu a zvěstoval jim Krista (v. 18 a 31). Zvěstování Ježíše Krista se přece nemůže zastavit ani před skálopevnými židy, ani před horlivými pohany, ani před lidmi nábožensky lhostejnými, ani před ateisty.

Ježíš před svým odchodem řekl učedníkům: „Dostanete sílu Ducha svatého a budete mi svědky… až na sám konec země.“ (Sk 1,8) Když jsme naplněni Duchem svatým, máme touhu svědčit o Ježíši Kristu. Když jsme duchovně vlažní, máme naopak mnoho důvodů, proč není vhodné tomu či onomu svědectví o Kristu říct.