I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich, raduje ze všech. ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho. Cokoliv přijde, je pomíjivost. (Kaz 11, 8)
V první větě je patrná naděje na prožití mnoha let. Kolik jich bude, nevíme, ale je tu výzva, ať se z nich ze všech radujeme. Opravdu umíme se z nich radovat? Jako křesťané jsme radostní? Máme naše srdce plná naděje? Chválíme Pána Boha v modlitbách, zpíváme Mu?
A co když přijdou zlé dny? Pláčeme, trápíme se, hledáme lidská řešení, nebo k Němu voláme o pomoc, prosíme a slibujeme? Měla jsem nevěřící kolegyni, která mi řekla, že když je jí těžko, tak se také modlí. Když jí bylo dobře, o Bohu nechtěla slyšet. Máme chvíle, kdy se trápíme a zapomínáme na Boha, a tak se nám lehce může stát, že do našeho života vstoupí ďábel a bude zkoušet, co vydržíme. Můžeme si vybrat život bez Boha, bez modliteb, bez čtení Písma, bez společenství bratří a sester – zkrátka žít si po svém. Bude nám dobře? Také jsem zažívala zlé dny, dny „temnoty“ – jak je zapsané ve verši. Odsouvala jsem modlitby, zpěv a touhu po Bohu. Jsem šťastná, že jsem to s Pánem vybojovala. Snažím se, aby byl v mém životě Pán Ježíš na prvním místě. vždyť v epištole k Židům 13, 5b je napsáno: „Nezanechám tě, ani tě neopustím.“ Na konci verše je zmínka, že cokoliv přijde, je pomíjivost. Víme, že zítra dnešní den pomine, nebude. Proto bychom měli každý den prožívat s Bohem na modlitbách s chválou a děkováním, s radostí i pláčem. Pán Ježíš nás přišel spasit, vykoupit z našich hříchů. Miluje nás a touží po nás, po našich modlitbách a chválách.
Věra Stehlíková (Aš)
