Slova života - zamyšlení na každý den

12.10.2021

Utrápený potřebuje milostivé slovo, ne odsouzení

Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží. Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa? (Jb 19,21-22)

V průběhu studia na vysoké škole ve 22 letech přišla do mého života třetí ataka duševní nemoci, se kterou se potýkám od čtrnácti let. Byl jsem v té době již jeden rok znovuzrozený křesťan. Myslel jsem si a byl také mnohými křesťany ujišťován, že tato nemoc znovu nepřijde, že mě Pán Bůh z ní vyléčil. Byl jsem přece nové Boží dítě, pod ochranou mocného Boha, který také tuto mou nemoc vzal na kříž a tím mě z ní uzdravil!

Nerozuměli jsme tomu, jak je to možné, že se nemoc opět objevila. Mnoho křesťanů se tehdy za mé uzdravení modlilo. Když nepřicházel kýžený výsledek, někteří mě odsoudili, že nemám dostatečnou víru nebo musí být v mém životě hřích. Avšak já měl novou obrovskou dětskou víru a nebyl jsem si žádného hříchu u sebe vědom! Dal jsem přece mému Zachránci celý svůj život se všemi hříchy, na které mi Duch svatý v té době ukázal…

Vypadalo to, že můj Bůh je daleko, že ho má bolest nezajímá. Ale opak byl pravdou. Tehdy mě Pán Ježíš něčemu důležitému naučil. Dal mi několik věřících přátel, kteří se mnou v této mé těžké chvíli prostě jen byli. Neměli žádné zbožné řeči, jen mě drželi za ruku, se mnou plakali a ve své komůrce se za mě modlili… toto bylo slovo milosti, kterému jsem rozuměl a kterým mě opět můj Pán a můj Bůh uzdravil…

„Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“

Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ (J 9,2-3)

Martin Okáč (Příbor)