A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. (1Pt 5, 10)
I když provází křesťanův život na této zemi utrpení, nesmíme nikdy zapomínat na naše povolání k věčné slávě v Kristu. V biblickém textu tedy proti sobě stojí skutečnost krátkého utrpení a věčné slávy. Pozemské utrpení může mít celou řadu podob. Mírné formy zahrnují pomluvy, posměch, urážky a pohrdání. V horším případě mohou mladí křesťané přijít o možnost studovat a rozvíjet atraktivní kariéru. Církvím může být znemožněno svobodné zvěstování a působení ve společnosti, jak tomu bylo za minulého komunistického režimu. Jednotliví křesťané i celé církve mohou přijít o majetek, který jim může být zkonfiskován totalitní státní mocí. V nejkrutějších pronásledováních jsou křesťané vězněni, a dokonce fyzicky likvidováni. Společným jmenovatelem všech forem pozemského utrpení zůstává jejich dočasnost. Den zlý přijde, ale nakonec nutně odejde. Utrpení není věčné. Bůh dopouští čas zkoušek, dává však přece vždy východisko, abychom mohli z jeho síly obstát. Je to součást nutné Boží výchovy, abychom dorostli v poznání, v posvěcení, ve zkušenosti a v celkové vydanosti. Jakmile „zlý čas“ odezní, vezme nás do své aktivní péče Pán, který své soužené dítko obnoví, utvrdí, posílí a postaví na nepohnutelný základ. Bůh sám je aktérem této blahodárné činnosti. Apoštol Petr to zde svým slovem garantuje. Vždyť tyto pravdy Božího slova byly naplněny právě na Petrově osobním životě. Jakmile Petr zestárnul, vztáhnul ruce a jiný ho přepásal a vedl, kam Petr nechtěl. (J 21, 18) Čekala ho nakonec mučednická smrt v Římě během Neronova pronásledování, alespoň tak o tom svědčí církevní tradice. Ale ani takto fatální následky utrpení nejsou definitivní. Milostiplný Bůh připravil všem svým dětem věčný život ve slávě! I já chci mít podíl na této úžasné budoucnosti.
Miroslav Čížek (Olomouc)
