Slova života - zamyšlení na každý den

20.2.2021

Výzva k neomezenému odpouštění

Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu na to odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.“ (Mt 18,21-22)

V patnáctém verši se dozvídáme, jak jednat s bratrem, který proti nám zhřeší. Nyní se Petr ptá Ježíše, kolikrát by měl takovému bratru odpustit. Navrhuje sedmkrát, což je více než dvojnásobek toho, co bylo židovským standardem. To se nám i dnes zdá dostatečné, ale Ježíšův požadavek je o řád vyšší. Číslo nesmíme brát doslovně. Je zde pouze pro kontrast, jak na věc pohlížíme my a jak na ni pohlíží Bůh. Jako by Bůh chtěl, abychom odpouštěli neomezeně. Není to příliš? Nejsou nějaké hranice odpuštění?

Vzpomeňme zde na výzvu, abychom se podobali našemu nebeskému Otci (L 6,36). On nám i těm největším hříšníkům odpouští neustále. Naše dluhy mezi námi jsou přitom zanedbatelné oproti těm, které máme vůči Bohu. My svůj dluh vůči Bohu nemůžeme splatit a Bůh nám ho odpouští. Zkusme být jako On. Zároveň musíme pamatovat na to, že pokud my neodpouštíme, potom je v ohrožení odpuštění, které máme u Boha.

Odpuštění vyžaduje, aby viník uznal svou vinu. Pokud se tak nestane, pak může být odpuštění velmi těžké, ale i potom je namístě. Tady je dobré vědět, co odpuštění není. Odpuštění není hřejivý pocit nebo smíření s daným člověkem. Odpuštění je rozhodnutí. Jednostranné rozhodnutí nevymáhat dluh, ať už je jakýkoli. V prvé řadě je odpuštění aktem vůči Bohu samotnému. To je velmi osvobozující. Já odpouštím a je to mezi mnou a Bohem. Jaký bude vztah mezi mnou a člověkem, bývalým dlužníkem, pak zaleží také na něm. Obnovení důvěry je druhá fáze odpuštění, a to už není jednostranný akt. Odpouštějme tedy a i nám bude odpuštěno.

Marek Janíček (Zlín)