Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty, neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí. (Ž 73, 2–3)
Závist – ta zlá touha mít něco, co má jiný, ten pocit, že to, co mám já, je horší než to, co má druhý. Zlá touha, z které se rodí další zlé myšlenky – nepřát to tomu druhému, vzít mu to, zničit mu to. Celý dnešní svět je postaven na této vlastnosti – ženeme se vpřed, pracujeme, podnikáme, spekulujeme, ba mnohdy i krademe, bereme, co nám nepatří, pomlouváme, lžeme, jen abychom měli víc, než má ten druhý, byli „v pohodě a za vodou“. Jak často špatně neseme, když se takzvaně více daří tomu, kdo si to podle nás vůbec nezaslouží, zatímco my, sami sobě spravedliví, máme pořád smůlu. Však o tom mluví žalmista v těchto verších, že jeho nohy málem odbočili, že jeho kroky již téměř sešly z té jediné a pravé cesty. My věřící dobře víme, kdo je ta jediná cesta – je to náš Pán Ježíš Kristus. V Něm máme všechno bohatství. Proto až nás zase přepadne ten zlý pocit někomu něco závidět, připomínejme si to, nejlépe na kolenou. Ať už kolem nás vidíme lidi sebevíce bohaté, zdravé, úspěšné a krásné, lidi plné spokojenosti a pohody, uvědomme si, že pokud nemají Krista a nejsou spaseni, tak jsou to ti nejubožejší z ubohých. Proto se místo závisti za ně modleme a prosme. Amen.
Alexandr Nasadil (Aš)
