O tom, že i pohané přijali slovo Boží, dověděli se apoštolové a bratří v Judsku. Když přišel Petr do Jeruzaléma, začali mu bratří židovského původu vyčítat: „Navštívil jsi neobřezané lidi a jedl s nimi!“ (Sk 11, 1-3)
Petr zažil veliké požehnání. Ale ne všichni to tak vidí. Víš, že nemáme chodit mezi pohany? Víš, že ses znečistil? Jak jsi to mohl udělat? To jsi Žid? Byli hrdí na svou tradici, na svou výjimečnost. Znovuzrození nezměnilo ten pocit a přesvědčení o výlučnosti. To nejde, takhle se to nedělá.
Nevíme, jak dlouho to trvalo, než se Petr vrátil do Jeruzaléma. Ale opět jsme u toho, že zprávy o něm byly v Judsku dřív než on. Když tam přišel, musel čelit útokům, že znesvětil sebe i své náboženství. Musel se bránit, argumentovat a vysvětlovat. Jeho židovští bratři nakonec přijali ten fakt, že evangelium je i pro pohany, protože se nemohli stavět proti Bohu, který to takto zjevně zamýšlel. Ale tak úplně jednoduché to nebylo. Z jiných oddílů v knize Skutků víme, že křesťané z pohanů museli dlouho čelit tlakům ze strany Židů, aby se chovali stejně jako Židé (např. dodržovali zákon, obřezávali se).
Jak těžké je změnit své zvyky a názory. Myslím, že to známe všichni. Jsme často přesvědčeni o tom, že víme, jak se věci dělají správně, je to tak přece zvykem. Nejde jen o to, že „zpěvníky se vždycky dávaly do téhle skříňky“, ale i to, že „s těmito lidmi se nebavíme“. Nebavíme se s Romy, Asiaty, s lidmi s tetováním, piersingem a homosexuály, protože si s nimi nevíme rady. Jsou to takoví pohané, kteří mají jiná pravidla a zvyky než my. Ano, jsou jiní, ale i tak jsou Bohem milovaní a úplně stejně hříšní jako my. My i oni potřebujeme Ježíše Krista.
V minulých letech jsem se pohybovala v komunitě uprchlíků z Barmy. Jednou jsem požádala o pomoc jednoho křesťana s odvozem barmské ženy. Ten dotyčný mi řekl: „Žádná špinavá Barmánka do mého auta nesedne.“ Bůh ale říká: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ (Sk 9, 15)
Iveta Procházková (kancelář VV)
