„Jestliže tedy jim Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Ježíše Krista, jak jsem já v tom mohl Bohu bránit?“ Po těch slovech bratří už nic nenamítali, ale velebili Boha: „Tak i pohany povolal Bůh k pokání, aby dosáhli života!“ (Sk 11, 17-18)
Nemyslíš, že by bylo alespoň trochu spravedlivé, že jako dlouhodobí a oddaní křesťané bychom měli zakoušet větší požehnání než ti nezkušení nováčci, co sotva uvěřili? Nejspíš ti to přijde jako nemístná až provokativní otázka. Ale někde v koutě naší lidské přirozenosti se taková myšlenka může přece jen krčit. Možná si také vybavíš scénu ze staré pohádky „Hrátky s čertem”, kde se v závěru rozčiluje poustevník otec Scholastik, že Káče s Princeznou bylo odpuštěno a měly by snad i jít do stejného nebe, jako on. A třebaže je to jen komediální pohádka, tak mohou následující slova rozjařeného poustevníka leccos ukazovat o lidské povaze. Svatý otec Scholastik začne vykřikovat, že to není možné, že „to by nebyl Pán Bůh spravedlivý.”
Možná nejprve podobně uvažovali i bratří v Judsku, když Petrovi vyčítali, že s evangeliem navštívil pohany. A přece zde pohané dostávají stejný dar, jako Židé. Jsou jim odpuštěny hříchy. Sestoupil na ně Duch svatý stejně, jako prvně na učedníky. A my se můžeme radovat a chválit Boha podobně jako bratři, když slyšeli celý příběh.
Můžeme se společně radovat ještě více, když vidíme, že v Biblickém textu nejsme my ti Židé, kteří byli první povoláni k novému životu. My jsme také ti pohané. I my, když jsme přijali Ježíše, máme stejný dar, jako učedníci. A tu zprávu můžeme s pomocí Ducha svatého nést dále.
Daniel Štverák (Suchdol nad Odrou)
