Nyní jednou při skonání věků, na shlazení hřícha skrze obětování sebe samého, zjeven jest. (Ž 9,26b)
Autor epištoly znovu připomíná, jak neskonale větší jest oběť Ježíše Krista, než oběť ve Stánku. Ta byla jen obrazem — jen stínem oběti Kristovy. Všechna starozákonní bohoslužba se všemi obětmi byla opravdu jen stínem toho, co v Ježíši Kristu máme — opravdového obecenství člověka s Bohem. Kristus přece nevstoupil s obětí své krve jen do svatyně svatých; vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před obličej Boží. Nevstoupil tam pro vlastní oslavení a vyvýšení. Otevřel tím cestu všem, aby mohli mít obecenství s Bohem. Nikdy nezapomínejme, co připomíná celá epištola k Židům, že být křesťanem není jen otázkou členství v církvi, ale otázkou obecenství s Bohem — skrze Ježíše Krista.
Dále nám novozákonní svědek svědčí, že oběť Ježíše Krista nemusí být nikdy opakována, že je jednou pro vždy dokonalá. Složité obřady očišťování v Den smíření musely být opakovány každý rok. Znovu a znovu musely být odstraňovány překážky na cestě k Bohu. Pro Ježíše Krista a pro jeho oběť cesta k Bohu však už není a nikdy nebude uzavřena pro žádného hříšníka. Každý, kdo se vírou uchopí Ježíše, může po ní jít a dojít k slavnému cíli. A měl by se po ní vydat každý, protože: „jakož uloženo jest lidem jednou zemříti a potom bude soud, tak i Kristus jednou jest obětován k zhlazení mnohých hříchů. Podruhé se zjeví už ne kvůli
hříchu, ale ke spáse těch, kdo ho očekávají“. Co však bude s těmi, kdo ho neočekávají?
Stanislav Švec (SŽ 1982)
