Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. (J 17,20-21; ČEP)
Kdy a kde se Pán tuto modlitbu modlil? Při svém boji poznamenaném krvavým potem v Getsemane? Pravděpodobně právě tam zápasil o ty, které mu Otec dal i o ty, kteří teprve skrze ně měli v něj uvěřit. Ke splnění velkého poslání, které Pán Ježíš svým učedníkům svěřil, potřebovali kromě posvěcení též jednotu. Vždyť před chvílí se hádali, kdo je z nich největší - teď jeden zrazuje a ostatní spí. Jak výstižný obraz dnešního křesťanstva! Některým jde jen o to, že oni jsou ti praví, nejlepší, největší; jiní Krista vyloženě zrazují a většina spí. Přitom se mnohým stala jednota – ekumena - cílem, smyslem jejich existence. Pánu Ježíši byla jednota učedníků pouze předpokladem a nástrojem evangelizace, získání světa pro víru v něho. Pamatujeme na to i my při svých evangelizacích? Usilujeme v případě evangelizace o jednotu sboru v posvěcení v Kristu, v pravdě Božího Slova, aby přátelé mezi námi mohli uvěřit?
V závěru modlitby je řeč o jeho slávě. Tady na světě to byl jeho kříž. Poslušným nesením Jeho kříže může učedník oslavit svého Pána. Pak je pro něj připraveno naplnění prosby, aby byli tam, kde je On a tam aby také sdíleli tu jeho odvěkou slávu u Boha Otce. Poznání Boha a Ježíše Krista podmiňuje toto oslavení.
Jiří Legierski (SŽ 1985)
