Nechať tě chválí jiní, a ne ústa tvá, cizí, a ne rtové tvoji. (Př 27,2)
Jsou lidé a není jich málo, kteří dovedou na sebe upozornit. Nejenom, že dají o sobě vědět, ale také se nevhodně sami chválí. Všude byli, všechno znají, všemu rozumějí. Mezi lidmi to bývá dost častým jevem. Ale co když se takový „chválínek“ vyskytne ve sboru? Víme ze zkušeností, že jak rozhovor, tak i jednání s tím, kdo je postižen „chvalomamem“, je nepříjemné. Jak pomoci tomu, kdo tímto zlem trpí? Když začneme podobně se sebechválou, nevede to k ničemu dobrému. Tvrdým slovem můžeme ublížit. Zde je potřebí taktu a lásky, upřímného upozornění. Rozhodně přímo, osobně, tváří v tvář. Vzorem je nám Pán Ježíš, který říká, že chvály od lidí nepřijímá (J 5,41). Jedná se jistě o marnou chválu, pochlebování. Jako křesťané procházíme „skrze zlou i dobrou pověst“ (Kor 6,8), ale když o nás lidé mluví pravdivě a dobře, tak je to výborné svědectví. Když sám, upřímně, ze srdce, chválím svého Pána, je to v pořádku. A když chválu, která se mně dostane, umím odevzdat jemu, vyvaruji se nebezpečí chválit a vyvyšovat sebe, své já. Dnes, více než kdykoli v minulosti, rozhodně a přesvědčivě mluví činy a skutky našeho života. Když cílevědomě usilujeme o čistý a posvěcený život, je to užitečné pro nás. Ale když skrze nás vzejde chvála Pána Ježíše, to přinese radost.
Jiří Šperl (SŽ 1986)
