A zabije ho všecko množství shromáždění Izraelského k večerou. (Ex 12,6b)
Před dvěma dny jsme uvažovali o ustanovení hodu beránka, které se stalo v posledním údobí zajetí lidu izraelského v Egyptě. O sedm století později – v zajetí babylonském – vytryskl z hloubi srdce proroka nový, slavný žalm o Beránku a Jeho spasitelné oběti. V hluboké pokoře a v duchu kajícnosti prorok zpytuje svědomí národa a svědomí své: „Viděli jsme Jej, ale nebyli jsme Ho žádostivi“, naříká prorok. Pohrdli jsme Jím. A On vzal naše nemoci, nesl naše bolesti, byl raněn pro přestoupení naše. My jsme zbloudili, a Hospodin uvalil na Něj naše nepravosti, že položil duši svou v oběť za hřích – tento spravedlivý Služebník, Beránek.
V Egyptě krev beránka na veřejích domů odvrátila od prvorozených meč Hospodinův. Izaiáš vidí Služebníka, který jako beránek pokládá duši svou v oběť za hřích, potřín pro nepravosti naše. A když se naplnil čas, Beránek byl zabit na hoře Golgatě a hříchy naše na svém těle sám vnesl na dřevo, abychom hříchům zemrouce, spravedlnosti živi byli, jeho zsinalostí uzdraveni jsme (1P 2,24).
Dr. Jindřich Procházka (SŽ 1948)
