V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné. (Sd 17,6)
Tento verš vytržený z kontextu biblického sdělení by mohl vyvolat dojem, že je všechno v pořádku. Vždyť vládnoucího krále v Izraeli původně Hospodin nezamýšlel. Bůh v té době posílal proroky a soudce, aby spravovali vyvolený lid, ale izraelští starší si jej podle 1S 8,5 vyvzdorovali po vzoru ostatních národů.
Konstatování, že každý dělal, co uznal za správné, zní na první pohled dobře. Zasazení do příběhu z období stěhování kmene Dan nám ale ozřejmuje, že bezbřehá svoboda svědomí ve skutečnosti vedla k anarchii a vyústila v modlářství. Míkova svatyně nabyla pohanské podoby „efodu“ s modlami, které zákon Hospodinův zakazuje (Dt 27,15; Sd 8,27).
Míka nejednal správně. Udělal to, co napadlo jeho matku, a ani se neptal, zda to uzná za správné Hospodin. Navíc na něm ležela tíže prokletí vyřčeného jeho matkou za zcizené stříbro, takže zatížené svědomí jen prohloubilo celkový úpadek. Bláhově byl přesvědčený, že ustanovením lévijského kněze do své svatyně si Hospodina nakloní (v. 13).
Některé naše sbory v současnosti nemají kazatele. O to větší zodpovědnost je na vedení sboru, aby předešlo zmatkům a úletům. Církev zastávající princip tzv. všeobecného kněžství může být atakována pokušením individualismu a teologické tvořivosti. Potěšující je, že má měřítko v Písmu svatém a zaslíbené vedení Duchem Božím. O to usilujme a v tom setrvejme.
Vlastimil Malý (Litoměřice)
